Na malém palouku poblíž lesa stála zasněžená chaloupka. V té bydlel zahradník. Nosil čepici s velikou bambulí, teplý pletený svetr a dlouhou pruhovanou šálu. Chaloupka nebyla moc velká. Dalo by se říci, že byla vlastně úplně malá. Dřevěná. Její černou střechu zasypala vysoká vrstva bílého sněhu. A když zahradník v zimě roztopil oheň v krbu, krásně voněla jehličím.

Na obrovské zahradě v létě pěstoval barevné květiny a bylinky, aby měly včely dostatek sladkého nektaru. Měl tam záhony s červenými rajčaty, zeleným hráškem a oranžovou mrkví. Ale kromě zeleniny v létě pěstoval i sladké jahody. Nejradši měl ty malinkaté lesní. Ty rostly na stráni u lesa. Ale v zimě zahrada i zahradník odpočívali. Všechno zasypal sníh.

Zahradník trávil hodně času na verandě. Místo barevných květů na záhonech, mu mráz nakreslil třpytivé ledové květy na okna. Ptáčci tu a tam přilétli ke krmítku sezobnout zrní, nebo semínko slunečnice. Díval se na zasněženou krajinu. Vypadala, jako by ji přikryla veliká bíla peřina. V noci pozoroval hvězdy a jejich odlesky v krystalkách sněhu. Byla to nádhera. To ticho. Jen sem tam se ozvalo cinknutí rampouchů. Víte, co je to rampouch?

To je vlastně zmrzlá voda. Představte si, jak ze střechy padají kapky tajícího sněhu. Když začne mrznout, tak se ty kapičky změní v led. A jak kloužou jedna po druhé, mráz je slepí k sobě a vznikne dlouhý špičatý, ledový rampouch.

Jednoho večera, když na verandě v houpacím křesle pozoroval padající sníh. Foukl vítr a na nose mu přistála sněhová vločka. Takovou nádheru ještě nikdy neviděl. Třpytila se. V jednotlivých krystalkách se měnilo bílé měsíční světlo na barvy duhy. Zahradníkovi to připomnělo jeho jarní záhony plné kytiček. Vypadala jako pestrobarevný květ. Ačkoli to byl jen led. Zahradník rychle, ale opatrně křehkou vločku sundal špičkou prstu a položil ji na ojínělé zábradlí verandy.

Najednou se vločka zatočila a jako mávnutím kouzelného proutku místo vločky před zahradníkem stála úplně malinkatá víla. Měla dlouhé bílé vlasy. Na hlavě třpytivou korunu z ledové vločky. Z krátkých krajkových šatů jí vykukovaly štíhlé nohy, jako dva stonky bledulek. A při chůzi se vznášela, jako by ji nadnášel sněhový obláček. Zahradník nevěřil vlastním očím. Nehnutě stál a s úžasem v obličeji pozoroval tu malou vílu.

Víla se na zahradníka mile usmála, zatřepotala křídly a jemným zvonivým hláskem se představila.

„Jmenuji se Lumitea.“

Nejprve zahradníkovi poděkovala, že ji opatrně sundal z jeho nosu. A pak vysvětlila, že je to víla z království vloček. Ztratila se ve sněhové vánici. A silný vítr ji odfoukl daleko, daleko od domova a ona teď nemůže najít cestu zpátky. Zahradníkovi bylo maličkaté víly líto. Byla tak smutná. Osamělá. Neměla kam jít. A tak jí nabídl, že může zůstat u něj. Víla se radostí roztančila po zábradlí. Z rozevlátých bílých vlasů jí sněžily malinké duhové vločky, které při dopadu na zem tiše cinkaly jako zvoneček. Aby se Lumitea v chaloupce cítila trochu jako doma, vyrobil jí zahradník postýlku ze sněhu a umístil ji k pootevřenému oknu.

Celou zimu, kdy zahrada odpočívala a nabírala sílu, trávil zahradník venku s vílou. Chodili na procházky. Bruslili na zamrzlém rybníčku. Víla se starala, aby byly všechny záhony úplně přikryté vysokou peřinou sněhu. A když náhodou někde vykoukl kopeček hlíny, okamžitě rozpustila vlasy a zasypala ho spoustou vloček. Žilo se jim spolu hezky.

Čas utíkal tak rychle. Zahradník se ani nenadál a z teplých krajin se začali vracet první ptáci. Oblohu prozářily sluneční paprsky. Sníh začal tát. A z ledových rampouchů pomalu stékaly kapičky vody.

Najednou začala Lumitea chřadnout. Uvadala zahradníkovi před očima, jako květina bez vody.

„Nesmutni zahradníčku.“ Povídá s úsměvem víla. „Dones mě, prosím, do sadu pod tvou nejoblíbenější jabloň. Mám pro tebe poslední kouzlo.“ Zahradník udělal přesně, co mu víla řekla. Ve chvíli, kdy se víla svýma nohama dotkla tajícího sněhu, proměnila se v kytici drobounkých bílých sněženek. O kousek dál začaly ze sněhu vykukovat žluté a fialové krokusy. Vzduch provoněl svěží čerstvý větřík. Po dlouhé zimě, přišlo jaro. Ale kdykoli zahradník v trávě uviděl sněženku, vzpomněl si na svou milou malou sněhovou vločku.